Autogyro landing mode

[kaklik]

Na rozdíl od Fixed Wing Landing máme snahu, aby dopředná rychlost v místě touchdown byla 0.
Jinými slovy kinetická a potenciální energie v místě dosednutí vírníku má být co nejbližší nule. (Výjimkou je kinetická energie uložená v rotoru, která v okamžiku dosednutí může být vysoká.)

Hlavním cílem je eliminovat základní chybu při manuálním přistání vírníku, při které typicky dochází ke zničení ocasních ploch střetem s listy rotoru.

[kaklik]

Navrhovaná trajektorie letu pro automatizované přistání je zobrazena na následujícím obrázku. Letová dráha a polohové úhly rotoru vírníku jsou zobrazeny.

Vírník je naváděn na přistání proti větru relativně vysokou dopřednou rychlostí (IAS) s vysokým klesáním (takový let zajišťuje vysokou odolnost proti poryvům větru).
Při přiblížení k zemi, je nutné vytratit nadbytečnou IAS, tak aby GroundSpeed byla pokud možno nulová, nebo jen lehce kladná. V případě, že je rychlost větru v této fázi letu nulová, tak je nutné využít maximum kinetické energie k roztočení rotoru jeho kolmým postavením k proudění vzduchu. Díky přetížení které tímto manévrem vznikne, je rotor více zatížen a jeho otáčky porostou nad nominální letové.

Kinetická energie rotoru je v další fázi přistání využita k eliminaci opadání do dosednutí v nulové rychlosti na rovinu země.

Energetickou bilanci v jednotlivých fázích přistání ilustruje následující obrázek:

Z popsaného postupu vyplývá, že přistávací algoritmus tak musí pracovat s alespoň jednoduchým kinetickým modelem celého systému, aby mohl správně určit výšku nad zemí, při které je nutné začít konvertovat kinetickou energii vírníku na kinetickou energii rotoru a obráceně.

Výsledkem výpočtu by tak měla být výška nad zemí a parametry rychlosti pro tuto výšku. Tento manévr musí být proveden co nejníže, neboť kinetická energie v rotoru vydrží jen velmi krátce. Zároveň ale nesmí být příliš nízko, aby vírník nedopadl na zem ještě s vysokou rychlostí.